Stage race KILPI SUPERIOR 2019
13.11.2019 admin admin 0 Comments
Island a Izrael Etapové závody horských kol „Glacier 360“ a „Migdal Epic Israel“ Dva etapové závody, dvě zcela odlišné země a mé vrcholy letošní sezóny. Takhle by se ve zkratce dal shrnout význam těchto dvou závodů.Ve skutečnosti se za těmito závody skrývá kus dřiny a hlavně také nespočet zážitků. Proto se v tomto článku pokusím pospat to nejpodstatnější z těchto dvou akcí .
Island – „Glacier 360“ Stage race UCI S2
Nápad jet etapový závod na Islandu se zrodil v mé hlavě již před rokem, když jsem ho našel na stránkách Redbull. Jenže jsem nedokázal sehnat dostatek peněz a parťáka, který by tohle se mnou jel. Již koncem roku 2018 jsem oslovil Jana Jobánka, s kterým se znám, ze startů na Red Bull Dolomitenmannovi za brněnské týmy ASS Brno. Dohodli jsme se, že spojíme naše síly a budeme startovat společně ve dvojici na Glacier 360 a Migdal Epic Israel. To že Jobr souhlasil byla pro mne velká výzva, je to silný a zkušený biker. Protože jsme oba členy rozdílných týmů, vytvořili jsme projekt „KILPI SUPERIOR Stage Race“, aby jsme prezentovali týmové partnery a každý sháněl i další partnery a podporu. Vše jsme si zařizovali sami. Zaregistrovali jsme se na závody, pak jsme museli zařídit letenky, ubytování a vymyslet celou logistiku. Vyladit materiál a také hlavně něco málo natrénovat.
Island je v posledních letech velmi populární cestovatelskou destinací a je znám jako ostrov „ohně a ledu“. Je to severský ostrov poblíž polárního kruhu ležící v Atlantském oceánu na rozhraní tektonických desek Evropy a Ameriky a díky tomu je ostrovem jak velkých ledovců,tak i činných sopek a řady vulkanických jevů jako jsou gejzíry,bahenní sopky a termální prameny. Díky této kombinaci přírodních zajímavostí je zde řada turistických zajímavostí a jedinečná, ale i drsná horská příroda. Protože mám hory rád, tak jsem se na návštěvu Islandu těšil. Závod se konal v srpnu ve vrcholu krátkého severského léta, kdy slunce téměř nezapadá. Měl jsem informace od známých a z webu pořadatelů, že počasí je zde velmi rozmanité a hlavně větrné. Je zde málo vegetace a v horách v centrální části ostrova jen tráva a lišejníky a jinak jen ledovce, kamení, sopečný písek a prach. Proto bylo zapotřebí zvolit správné oblečení jak na závod, tak po závodě, jelikož jsme spali ve stanech. Já měl široký výběr ze stávající kolekce oblečení značky KILPI pro rok 2019 rozšířeny o vzorky kolekce nové na rok 2020. Oproti běžnému cyklistickému oblečení jsme tak přibalili i outdorové a skialpinistické vybavení. Na dlouhé etapy bylo povinné mít rezervní oblečení a tak jsme si vzali původně běžecký batůžek na pití s kapsičkami na gely, větrovku, péřovku a pořádnou zimní čepici zimní rukavice.
Vše nějak rychle utíkalo a už byly poslední dny do odletu, doladili jsme poslední detaily a vydali se na cestu. Jobr je z Brna a tak jsme zvolili let z Vídně do Reykjavíku, což pro většinu leteckých společností je letiště v Keflavíku, ze kterého se pak musíte dopravit do hlavního města autobusem nebo autem. My po příletu využíváme přepravu autobusem se společností, která je partnerem závodu a poskytuje slevu pro účastníky závodu. Dojíždíme přímo na ubytování, vybalujeme kola a hurá na první projížďku Rejkjavíkem. Místní cyklisté jezdí krátký-krátký, my nabalení jak v zimě. Počasí bylo dle místních úplně výborné, slunečno přes 15 stupňů a trošku foukalo. Říkali jsme si jo, to bude v pohodě, v horách bude chladněji, ale nebude to až tak hrozné. První dny před závodem bydlíme v Rejkjavíku a v rámci aklimatizace se projíždíme okolím po místních cyklostezkách a zvykáme si na jiné srpnové teploty a dlouhý den a krátkou severskou noc.
Trasa závodu vede vnitrozemím Islandu a objíždí dokola druhý největší ledovec Langjökull, proto ten název Glacier 360. Je to čtyřdenní etapový závod dvojic kategorie UCI S2. Délka závodu je 290 km. Den před závodem si projíždíme trať prologu, která je namotaná po městském parku v centru Rejkjavíku. Na trati se nachází spousta zatáček a pevných balvanů, tudíž to nebude nic lehkého. V den prologu si v rámci ranního rozjeti projíždíme ještě jedno kolo, vyzvedáváme číslo a odpoledne hurá na to. Prolog má jen 4,3 km s převýšením 83metrů a jede se formou časovky. Na závod i my vyrážíme za krásného slunečného počasí s krátkým rukávem. Jedeme od startu svižně, ale nechceme nijak riskovat, jelikož na ani ne patnáctiminutovém prologu lze více ztratit než získat.
V půli trati si odšlápnu v jednom z technických výjezdů a Jobr mi ujíždí. V cíli mne to dost mrzelo obzvlášť, když jsme ztratili na první tým s mistrem Islandu Omarssonem Ingvarem tři sekundy a brali tak druhé místo. Po dojezdu jsme museli vše rychle zabalit a tím pro nás začal „boj.“ Proč boj? Jelikož přemístit dva obří pytle s vybavením na další tři etapy cca 1,5 km z ubytování na start bylo velmi náročné. Rovněž jsme odevzdali kolo a poté jsme mohli jít spát a nabírat síly do druhého dne.
Druhý den a první etapa s názvem „The Black and White Mille“ začínala ranním přesunem autobusem na místo startu do geotermální oblasti Gejzír. Zde v místě dnes již nefunkčního geotermálního gejzíru, který dal název tomuto přírodnímu úkazu tryskající termální vody, je start první etapy s parametry 95 km, 1220 metrů převýšení a nejvyšší bodem etapy 772 m.n.m., Po příjezdu je jasné, že i dnes bude slunečno, ale mnohem více fouká. No jen trochu více, startovní Red Bull brána sotva stojí. Nejhorší na tom je, že většina etapy bude buď na boční vítr, nebo rovnou na proťák. Od startu se ujali tempa domácí lídři závodu. Na 10 km byla na čele již jen pětičlenná skupina a v prašném výjezdu cca na 12 km se začala i ta dělit. Jobr zavelel jedem a vydali jsme se sami do úniku. Silný boční vítr, sopečný prach a krajina podobná měsíční krajině.
Vše šlo dobře, soupeřům jsme se vzdálili. Nejhorší moment nastal, když jsme za občerstvovačkou najeli na cestu, která vedla mírně do kopce a bylo vidět mnoho kilometrů dopředu. Celá etapa se jela po šotolinových „jeep trailech“, které tvořily lávové kameny a sopečný prach. Vítr přímo do obličeje a vpravo výhledy na ledovec. Černé a bílé míle. Přišlo mi, jak by někdo zastavil čas, kontroloval jsem každý ujetý metr, kilometry naskakovaly pomalu. Do cíle v zeleném ledovcovém údolí Húsafell jsme si přivezli náskok více jak pěti minut a vyhráli etapu. To nás velmi hřálo. Skutečnost byla taková, že jsme po více jak čtyřech hodinách jízdy byli vymrzlí až na kost, jelikož teplota byla okolo maximálně 4 stupňů a pocitová na větru raději nevědět.
V cíli u postavených stanů nás čekaly pytle s oblečením. na které jsme se doslova vrhli. Já byl solidně promrzlý, pořadatelé nás poslali sednout do chatky. Konečně bezvětří a navíc teplo. Něco málo jsme snědli a hurá do termálního koupaliště. Voda byla příjemně teplá, jen to bylo jako na koupáku. Pozávodní svačina již byla připravena a my se mohli pořádně naládovat. Jak jsme toho měli dost, tak jsme usoudili, že by bylo vhodné si dát kola trošku do pořádku. Naštěstí jsme neměli žádné problémy, takže umýt, namazat a čekat na večeři. Večeře byla v místním hotelu, kde byly připraveny rauty s pestrým výběrem.
Den třetí, druhá etapa s názvem „The Waterworlds Climbing“, měla nakonec s vodou také hodně společného, ale zcela jiný charakter než ta původně plánována. Již po večeři na meetingu jsme se dozvěděli, o nevlídné předpovědí počasí. Mělo pršet a sněžit a z tohoto důvodu druhá etapa byla změněná. a že máme dát kola na transport. Ráno přejíždíme na start autobusy do města Blönduós. na severní straně Islandu a odtud se vydáváme do původně plánovaného cíle v centrální isladské vysočině do termální oázy Hveravellir s horkými termálními prameny a přírodním koupalištěm. První kilometry po silnici za deště,ale alespoň více po větru.. cesta se postupně změnila v šotolinovou a s přibývajícími kilometry se její kvalita zhoršovala. Poslední kilometry vedly pořádnými roletami a my se neustále drželi s mistrem Islandu a jeho parťákem. Vždy nás dokázali na rovině nebo ve sjezdu dojet. Pár km před cílem nám nastoupili a dokázali nám ujet cca o 30 sekund, takže nic dramatického, udrželi jsme průběžné vedení. Ale etapa nás stála dost sil a opět jsme byli dosti vymrzli.
Bylo skvělé, že zázemí bylo v místní restauraci, kde byly i teplé sprchy a my se mohli dát opět do pořádku. Zdejší termální prameny vypadaly mnohém lépe, než ty předchozí. Byly více přírodního charakteru, tak jak to máme rádi. Jejich teplota se regulovala přítokem studené vody z potoka a teplé z vrtu, která měla okolo 100 stupňů celsia. V okolí bylo množství bahenních sopek a vše utvářelo jedinečnou atmosféru vroucí oázy uprostřed chladných pustin Islandu. Příjemné překvapení bylo, že jsme od pořadatelů dostali postele v chatce a tudíž jsme nemuseli v chladné noci spát venku ve stanu. Také regenerace po závodě byla příjemnější. Nejhorší bylo umýt kolo, ve větrném a chladném počasí.
Čvrtý den a třetí etapa s názvem “ Thieff Valley “ 111 km, 1440 metrů převýšení a nejvyšší bod trasy 811 m.n.m Trasa vedoucí koňskými a pěšími stezkami směrem k vodopádům Gullfoss byla od startu velmi náročná, úvodní stoupání a poté nájezd na traily. Trail byl velmi kamenitý a místy i záludný. Domácí dvojice to nevzdávala a vzala za to hned od startu a velmi riskovala. My si jeli své a snažili jsme se vyvarovat chybám v podobě defektů a pádů. Agresivní jízda islandské dvojice se nevyplatila a přichází jejich první problém v podobě defektu. Ten velmi rychle opravují a zase kolem nás prolítli. Jobr na mne houkl ať neblázním, věděl co dělá … po chvíli dojíždíme domácí dvojici znovu, ale islandský mistr Ingvar leží na zemi. Nevypadá to moc pěkně …. Okamžitě zastavujeme a pomáháme s ošetřováním a dáváme mu své rezervní oblečení. Postupně přijíždějí další týmy z předního pořadí a rovněž se zapojují do pomoci. Závod šel stranou …. Záchrana velmi vázla, protože v silném větru nebylo možné využit vrtulník a místo bylo obtížně dostupné. Vedly zde jen úzké koňské a pěší singletraily. Tak jsme tam strávili více jak dvě hodiny, než dorazili pořadatelé a mohli jsme pokračovat v závodě.
My jsme byli také řádně vymrzli a tak jsme se pomalu rozjeli a dojeli na občerstvovačku, kde jsme si zastavili a dali něco na jídlo a pití. Následující kilometry nám velmi zpříjemňoval silný vítr a závod neměl konce.
Postupně předjíždíme pomalejší dvojice a konečně se dostáváme do cíle, dokonce vyhráváme etapu a rovněž celý závod. Vítězné emoce se míchají s myšlenkami na Ingvara a až po informaci, že se ho podařilo po více jak čtyřech hodinách dopravit do nemocnice, si naplno užíváme pocity z našeho úspěchu. Pak následovalo slavnostní vyhlášení s předáním medailí a přesun zpátky do Rejkjavíku.
Pár dnů po závodě jsme ještě zůstali na Islandu a vydali jsme se na pár výletů. První pozávodní den jsem si chtěli vypůjčit auto. Nejprve jsme hledali po internetu, bylo toho opravdu málo … Tak jsem se vydali osobně do autopůjčoven, nikde žádné auto a nejhorší, bylo jak v některých půjčovnách neměli ani zájem. V srpnu je špička letní turistické sezóny a bez předchozí rezervace sehnat auto je problém. Naší tour po městě zakončujeme v termálním koupališti, které zde je opravdu pěkné. Jen má jednu chybu, klid zde ruší letadla z letiště, které je hned vedle. Dokonce zde mají i parní saunu a vše zdarma. Ono vlastně celý Island jede jen na geotermální energii i elektrárny využívají tento přírodní zdroj energie a tak je tento ostrov jako jeden z mála na světě energeticky soběstačný.
Den volna číslo dvě jsme se rozhodli zdolat jedno sedlo nedaleko Rejkjavíku. Vydali jsme se tam autobusem, jenže to by jsme nebyli my, aby nenastaly nějaké komplikace. Ty přišly, když navazující spoj nepřijel. Tak jsme se vydali pod kopec po svých. Stoupáme do sedla Kambsshorn, cestou začíná mrholit a počasí je doslova aprílové. Krásný výhled na Rejkjavík a okolní krajinu ozdobila duha. V sedle nepříjemně foukalo, tak jsme si honem pomáhali níže do závětří. Počasí nic moc, ale výhledy skvělé, tudíž skvělý výlet. Podle hojnosti běžců usuzuji, že tento kopec je velmi populární pro místní po práci. Cesta zpátky hromadnou dopravou již proběhla bez komplikací a tak jsme vymysleli na další den větší výlet.
Ráno vyrážíme autobusem do Hveragerdi odkud pokračujeme dále pěšky směrem na Hot River. K pramenu Hot River vede frekventovaná turistická stezka. Nechci říci, že krajina zde není pěkná, ale pravá nádhera začíná kousek za pramenem. Všichni turisté míří k místu na koupání a dále už se nikomu nechce. Přitom nádherná krajina a úplný klid.
Dáváme zde 14 km dlouhý okruh, při kterém nepotkáváme ani jednoho živáčka. Krásné prameny, jezírka a kaňon, kterým stoupáme při cestě na zpátek. Vracíme se k prameni a koupeme se v řece, v horní časti by se klidně dalo vařit. Posouváme se níže po proudu, ale i zde je dosti teplá voda. Zpátky na autobus jdeme již po stejné cestě. Jelikož jsme měli dost času zkoušíme stopovat a po chvíli se nám zadařilo a cestu do Rejkjavíku si urychlujeme autem. Pobyt se nám již krátil a tak jsme pomalu začínali balit naše kola zpátky do krabic. Další den dopoledne ještě výlet po Rejkjavíku a odpoledne už odlet domů. Další naší společnou štací bude Migdal Epic Israel.
Izrael – „Migdal Epic Israel“ Stage Race UCI S1
Izrael je „biblickou“ zemí v oblasti středního východu s dlouhou historií a množstvím historických památek. Oblast byla vždy křižovatkou civilizací mezi Afrikou, Asií a Evropou a vznikla zde tři významná náboženství. Judaismus, křesťanství a islám. Nachází se mezi pobřežím Středozemního moře a pouštními oblastmi Arabského poloostrova. Židovský stát vzniknul po druhé světové válce a představuje dnes vyspělou západní civilizaci obklopenou arabskými zeměmi v klimaticky i politicky „žhavé“ oblasti středního východu. Je to tak pravý opak severského a izolovaného ostrovního Islandu. Letošní ročník Epic Israel se konal v okolí historického města Akko, spojovaného s legendami o křižácích. Proto se letošní ročník nazýval “ The Crusaders Galilee edition“. Zdejší jinak vyprahlá krajina na pobřeží je díky osadám „Kibutz“ zemědělsky velmi intenzivně obhospodařována a využívá se moderních technologií závlah na plantážích banánů a avokáda, ve vinicích ale i na polích bavlny.
Dále v horách jsou pak olivové háje a lesy se středomořskými duby a borovicemi. Díky podpoře KKL – JNF zde vzniklo mnoho kilometrů přírodních trailů pro horská kola. Tyto traily jsou podobné našim turistickým stezkám, nemají mnoho umělých překážek v podobě skoků a klopených zatáček. Ale i tak nebo právě proto jsou velmi technicky náročné s řadou kamenitých pasáží a všude přítomným pískem a prachem na vyprahlém vápencovém podloží. Počasí i na konci září je zde velmi teplé a prakticky beze srážek a vegetace je zde řídká a prakticky jen tam, kde je voda a pak v horách. Na slunci v prachu a kamení to je opravdová výheň. Proto bylo zapotřebí zvolit i v Izraeli správné oblečení na závod, V Kilpi nám připravili speciální edici bílých dresů z nové kolekce na rok 2020 a cyklistické láhve jsme doplnili batůžkem s rezervoárem na pití a kapsičkami na gely, který se osvědčil již na Islandu.
Do Izraele jsem odlétali v pondělí v pět ráno, když připočtu cestu na letiště, tak už někdy od jedenácté večer jsem byl na cestách. V letadle se vyspat a pak jen doufat ať dorazí i kola a jsou celá. Vše došlo a vypadalo, že je to ok, tudíž cesta mohla pokračovat dále do závodní vesnice. Z letiště jezdí přímo z terminálu letiště vlak přes Tel Aviv a Haifu, až do města Naharia cca 10 km od závodního centra. Největším problémem bylo vždy přemístit 32 kg vážící krabici s kolem. Cesta vlakem utekla jak voda a zbývalo se dopravit autobusem k našemu ubytování. Autobus jsme nějak našli, nasedli sice netušíme jak se platil nebo zda byl zdarma, ale dojeli jsme na zastávku, od které mělo být ubytování jen 500 metrů. Podle map jsme měli být u ubytování, ale to zde nebylo. Po hodině a něco hledáni jsme ho našli a jdeme se ubytovat. Večer se jdeme projet na kole po okolí. Narážíme na trať prologu vedoucí po pobřeží podél pláží. Je zde hodně písku a největší kopec je nadjezd přes železnici. V úterý den před závodem jedeme na prohlídku historického města Akko s pozůstatky křižáckého hradu a snažíme se najít trať prologu. To se nám podařilo téměř dokonale. Trasa vede na hradby a kličkuje mezi děly, která pamatují obléhání Napoleóna. To je nejvýše položená část trasy prologu a je zde i výhled na přístav a město. Projíždí se i historickým centrem po hladkých kamenných dlážděných uličkách. Odpoledne jedeme na registraci a předzávodní meeting. Potkáváme se i s dalšími českými týmy i mým izraelským kolegou Noamem, s kterým jsem zde startoval před třemi léty. Na startu je více jak 500 týmu z 25státu a v elitě mnoho kvalitních dvojic, které přijely usilovat o vítězství a body do olympijské nominace. Je zde mnoho jezdců v národních mistrovských dresech.
Ve středu ráno si jedeme ještě jednou projet trať prologu a čekáme na start. V závodní vesnici postavili časovkářskou rampu a startovalo se v minutových intervalech. Prolog měřil 22 km a vedl ze závodní vesnice do centra města Akko a podél pobřeží zpět do cíle. Bylo to peklo. Od startu do cíle pořád po rovinách v záběru a v pořádné odpolední výhni. Nejnáročnější pasáží byl výjezd na historické hradby v Akku.
V cíli z toho bylo slušné 20.místo. Krátce se vyjet a honem si dát něco na oběd, pak už jen čekat na večeří a odpočívat před první pořádnou etapou. Večeře byla ve velkém areálu závodní vesnice hotelového komplexu Aquaduct a výběr byl opravdu velký. Myslím. že každý si našel své …
Ve čtvrtek, druhý den etapového závodu Epic Israel – the Ultimate HolyLand Mountain Bike Challenge byla na programu etapa o délce 95km s převýšení 1600 metrů. První pořádná etapa a hromadný start. Na startu jsme v prvním startovním bloku. Zpočátku se jede rovinatá část etapy po prašných šotolinách a asfaltkách přes zemědělskou oblast. To bylo trošičku rychlé a divoké a pro mne velmi stresující. Jobra jsem ztratil asi na 3 km. Nevěděl jsem, zda je přede mnou nebo za mnou, všude prach a nic moc jsem neviděl. Pak jej vím před sebou a snažím se co nejrychleji k němu dojet, již na rovině se vytvořila skupina cca 30týmů, kde nechybíme. Na 11 kilometrů se najíždí do stoupání a začínají traily a my se držíme kolem dvacítky.
První skupina je výkonnostně jinde a tak si jedem své. Velmi kamenité sigly byly zábavné a když byl nějaký asfalt, tak jsem byl rád, že jsem se mohl v klidu najíst a napít. Průjezd po chodnících a cestách Kibutzem v horách a nezbytná občerstvovačka , kde doplňujeme pití, bereme si gely a ovoce a opět na zábavné traily, kde kilometry celkem rychle ubíhaly… jen dojet do cíle už bylo na morál, opět polní cesty,podjezdy nebo podlezy silnic a hlavně pěkná výheň. Do cíle dojíždíme na 17.místě a využíváme zázemí cílového bufetu, kde nechybí ani oblíbené ovocné nanuky. Trošinka něčeho na zchlazení v horkém závodním dni.
V pátek třetí den na druhou etapu si pořadatelé pro závodníky připravili královskou trasu o délce 91,5km s převýšením 1400metrů. Pod první kopec to dnes bylo 23km, ale balík se nadělil již slalomovou kličkovanou ve vinici cca na 4km. My s Jobrem jsme tam nechyběli, jen vždy za podlezem cesty jsme byli jak na gumě. Do prvního kopce najíždíme na konci skupiny a derem se dopředu. Přicházejí první traily a mne to dnes dost baví jak z kopce, tak do kopce. Na první občerstvovačce jsme s nejlepším israelským týmem, ten jel ve sjezdu bomby, tak nám mizí. Snažíme se nijak nebláznit, na trailech občas míjíme někoho jak opravuje …
Trať je opravdu pěkná, ani mi to nepřipadlo a měli jsme polovinu v nohách. Nejhůře jsem se cítil v strmém kopci za druhou občerstvovačkou, kde se kola tlačila kamenitou nezalesněnou strání, tady byla opravdová výheň. Ale i v takto suché krajině se našla nějaká bažina a já ji musel vymést a kola od bláta se mi sotva točily. Posledních 15km zpátky do závodního centra jedem po rovinách podél železnice a silnice ve skupině, střídáme na špici a tak to pěkně odsýpá a brzy podjíždíme historický akvadukt a vjíždíme do závodní vesnice. V cíli z toho bylo slušné 15. místo.
V sobotu čtvrtým závěrečným dnem vyvrcholil Migdal Epic Israel 2019. Závěrečná etapa byla pořadateli označena jako „Princess Stage“. Etapa o délce 71km s převýšením 800 metrů vedla na sever ze závodní vesnice směrem k hranicím s Libanonem, skrze bavlníkové, avokádové a banánové plantáže a pak podél pobřeží Středozemního moře k nejsevernějšímu bodu pobřeží Izraele k útesům a mořské jeskyni Rosh Hanikra. Na čele se vytvořila početná skupina a my s Jobrem byli v ní. Na 24km se to trochu ucpalo, když se lezlo s kolem na zádech úzkou skalní průrvou. Peloton se zde nadělil. Jediné pozitivní na tom bylo to, že následný průjezd vyhlídkovou terasou a stanicí lanovky nebyl tak nervózní a brzy začaly pěkné traily.
První občerstvovačku projíždíme a pokračujeme ve vysokém tempu dále.Pak začalo stoupání podél hranice s Libanonem a najelo se na singletraily, aby to nejlepší bylo nakonec. Zde se ukázalo, kolik ještě zbylo závodníkům sil. Na pěkných trailech si to opět užíváme a jedeme ve stejné společnosti jak včerejší závěr etapy. Pěknými traily dojíždíme na druhou občerstvovačku a zároveň do technického depa.
Jen doplňujeme pití …. po odjezdu si všímáme, že mám prasklý drát a kolo má osmici. Do depa se nedá vrátit a mé myšlenky a nadávky v duchu byly velké, ale naštěstí se kolo vejde do rámu a jedeme dál. Zpět do závodní vesnice se jelo opět po rychlých a prašných cestách mezi plantážemi a poli bavlny. V závěru se do naší skupiny přidávají kluci po defektu a ti jedou pěkné bomby a my hákli a urychlili jsme si dojezd, který byl identický s první etapou. V cíli z toho bylo pro náš KILPI Superior Velsbike Team 18.místo, které jsme obsadili i v celkové klasifikaci po čtyřech dnech.
Po závodě zůstáváme ještě několik dní v Izraeli a Noama. Užíváme si pláží Středozemního moře.
Jezdíme peckovní traily v pohoří Karmel s místními bikery a na židovský nový rok 5780 jedeme na výlet do moderního Tel Avivu s mrakodrapy i starobylé Jaffy.
Den odletu trávíme na letišti několikahodinovými kontrolami zavazadel a pohovory. Bezpečnost se zde opravdu nebere na lehkou váhu a tak to musíme nějak přetrpět. A věříme, že let domů proběhne v klidu.
Naše letošní závodní sezóna je úspěšně završena. Oba dva etapové závody jsme dojeli do cíle . Na Islandu jsme zvítězili a v Izraeli jsme ve velmi silné konkurenci byli na 18. místě.
Videa: