Etapáky v Alpách
24.8.2018 admin admin 0 Comments
V červenci jsem měl v plánu dva etapové závody v Alpách. Nejprve jsem zamířil na jubilejní 30.ročník Trans Maurienne Vanoise do Francie, který se odehrával v okolí lyžařského střediska Val Cenis, nedaleko od Italské a Francouzské hranice.
Tento pětidenní závod UCI S2 je velmi náročný, jak po technické stránce, tak fyzické. Start závodu je ve výšce okolo 1400 metrů nad mořem a v etapách se jezdí, až do výšky víc jak 2600 metrů. Etapy jsou na první pohled krátké, ale převýšení a technická náročnost zdejších tratí zajistí vždy kvalitní zážitky. Dlouhá stoupání s převýšením okolo tisíce metrů, které u nás v Čechách nenatrénujete, jsou zde běžným výjezdem. Sjezdy jsou místy až endurového charakteru a stojí za to. Ne vše se dá sjet na kole, ale to k pořádnému ježdění hold čas od času patří. Nádhernou kulisu závodu vytváři projiždění horských vesniček a vojenských pevností v etapách. Projíždí se přitom ne jen nádvořím, ale několik set metrů v podzemních chodbách. A to vše na dosah Národního parku Vanoise s zářícími ledovci na vrcholcích třítisícových štítů.
Sám jsem se přesvědčil o krásách a záludnostech těchto terénů již před závodem. Z pádu ve vysoké rychlosti jsem naštěstí vyvázl jsem s drobnými odřeninami a naraženinami. Tento pád mne částečně ovlivnil i v prvních etapách, kdy jsem si nevěřil v technických sjezdech a zbytečně ztrácel. Snažil jsem se do závodění dát maximum a postupně jsem se zlepšoval. V průběžném pořadí jsem byl kolem 25.místa, s čímž jsem rozhodně spokojen nebyl. V předposlední etapě jsem jel velmi slušně a závodění mne velmi bavilo, jenže po neopravitelném technickém problému jsem musel ze závodu odstoupit.
Místo závěrečné etapy jsme se vydali na rodinný výlet po okolních kopcích a užívali nádherného slunečného dne s perfektními výhledy na okolní ledovce a sjezdovky. Takový nečekaný turistický výlet v sezóně. Další den jsme se přesunuli do Livigna, kde jsem se potkal s týmovými kolegy ze Sardinie a trénoval jsem a nabíral síly na další závod, který startoval již další čtvrtek v Rakouské Ischglu.
Pořádně jsem pojezdil na trailech v okoli Livigna, kde jsem s kamarády ze Sardinie dal společný trénink na Carosello. Nemohl jsem si nechat ujít také legendární Passo dello Stelvio Ale tam kde silničaři končí, tak v mém případě začínala teprve makačka až pod ledovec na Pirovano do nadmořské výšky 3000 metrů. Pak sjezd přes sedlo Umbria, ale ne po asfaltě jako silničáři, ale po „dynamite trails“, vojenských cestách a stezkách z první světové války k přehradním jezerům na Cancano. Ještě dnes zde jsou zbytky vojenských opevnění, zákopů a je potřeba dávat pozor na rezivé ostnaté dráty.Díky těmto vojenským cestám jsou zde ale skvělé traily, které se nyní upravují pro bikery. Vzniká zde tak nádherná oblast pro cyklistiku všeho druhu.
Následoval přesun do Rakouska, kde se konal další etapový závod Ischgl Ironbike Festival (UCI S2). Třídenní etapový závod odstartoval večerním závodem do vrchu. Start při západu slunce a dojezd za tmy po osvětlené sjezdovce, úžasná atmosféra a neskutečná dřina. Ono to bylo jen 7,4km po asfaltu, ale 904 výškových metrů. Cíl byl u stylové restaurace Alpenhaus, ve které byla zajištěná večeře a následně sjezd lanovkou zpátky do Ischglu.
Druhý den byl na programu velmi populární short track, kde jsem čekal rovinatější trať, ale i zde si pořadatele přichystali v okruhu pěkný utahovák. Třicet minut maximální intenzity v podvečer se jeví jako dobré rozjetí na královskou etapu.
Den třetí a Ironbike Ischgl marathon 75km a převýšení 3500 metrů. Už jen parametry mluví za vše. První půlka závodu byla velmi rychlá a druhá byla doslova a do písmene jedna stojka nahoru, pak dlouhý sjezd dolů a tak dále. Přejíždělo se do Švýcarska a zpátky. Zde se už jezdilo místními traily. Sjezd do Samnaum byl po dlouhém výjezdu do výšky na 2700metru velmi výživný, ale pěkný. Následovalo dlouhé stoupání zpátky na hranice s Rakouskem, kde následoval velmi zábavný sjezdík bikeparkem. Aby toho nebylo málo tak opět kratším výjezdem zpátky do kopců a posledních 10km sjezd jen do cíle. Bylo to opravdu jen, protože jak jsem viděl značku finish 5km, tak jsem už necítil ruce. Nadherný sjezdík, který vyžadoval stoprocentní koncentraci zakončený průjezdem podzemních garáži v Ischglu a hurá, cíl je tady. V marathonu 29.místo a v celkové klasifikaci 31.místo.
V neděli jsem využil místní Silvretta Card a pomáhal si na kopce lanovkami. Pořádně jsem se si to užíval a nechápal jsem jak jsem ty stojky podél lanovek při závodě mohl vyjet. Únava byla značná, ale zdejší krásné výhledy a traily to byla jasná výzva. Jen by to chtělo spíš nějaký enduro bike, když se člověk vozí těmi lanovkami. Nejvíce se mi líbila černá enduro trasa č.21 „Schmuggler Freeride“ do Samnaum a zpět i díky tomu, že jsem se povozil na pěti lanovkách a ve Švýcarsku se dá v bezcelní zóně zajít na opravdickou švýcarskou čokoládku.
