Česko, Italský blok

V týdnu po belgickém etapáku BeMC jsem měl velmi nabitý program, kde mě čekalo ve škole několik zkoušek a zápočtů. Což nebylo zrovna příjemné, ale již ve středu večer jsem odlétal na tréninkový pobyt na Sardinii. V plánu jsem měl rovněž zařazeny dva závody. Po příletu jsem se začal připravovat na závod XCO, ale v sobotu před závodem jsem se dozvěděl, že nemohu startovat, jelikož se jednalo o mistrovský závod. Byl jsem celkem naštvaný, protože trať byla velmi pěkná a na závod jsem se těšil. Místo XCO jsem  jel delší trénink s Fillipem Ortu. Celkově je zde skvělá parta lidí a velká pohoda, takže si užívám tréninky a po tréninku relax u moře. Počasí přálo a tak bylo opravdu všechno výborné, jak ježdění tak relax.

Další neděli jsem startoval v závodě point to point, od startu jsem se cítil velmi dobře. Bohužel již v prvním stoupání přišly technické problémy v podobě prasklého drátu. Rychle omotám prasklý drát kolem dobrého, ať nejde do řazení, a vracím se na čelo závodu. Tahle situace se ještě dvakrát opakovala, poté jsem se na čele osamostatnil. Velmi pěkná a technická trať má jednu velkou slabinu, kterou je značení tratě. Zpomaluji a čekám na skupinu za sebou, kde je týmový kolega Rino Cabras. Podařilo se nám na čele osamostatnit a tak jsme spolu spolupracovali až těsně před cíl, kde jsem mu trochu poodjel a dojel si pro vítězství. Když pominu značení závodu tak opravdu pěkný závod.

Zbylé dny piluji techniku s Alberto Olla na místních trailech. Ve středu večer odlet domů a čtvrtek brzo ráno hnedka na zápočet. Celkem krutý návrat do reality.

Pátek ještě doma rozjetí na sobotní MČR v XCM a večer cesta přes celou republiku na Šumavu. Sobota to nebyl zrovna můj den, vysoké tempo velmi brzy nadělilo stratovní pole a já se trápil. Nohy se rozjely až za půlkou závodu, ale to že to nebyl můj den potvrdil prasklý ráfek, který způsobil ucházení zadního kola. Nejprve jsem to opravil pomocí bombičky, poté už jsem musel dofukovat. Na občerstvovačce beru nové zadní kolo a snažím se ještě něco s výsledkem alespoň trochu udělat. Nic extra to nebylo 23.místo, ale mistrák se nevzdává a už vyhlížím další závody.

Dalším závodem byl dvacátý ročník Alpen Tour Trophy. Největší výhra byla se dostat do Schladmingu, jelikož díky pokaženému autu cesta trvala kolem 19 hodin. První etapa Dachstein je označována za královskou. Její délka 70 km a 3100 výškových mluví za vše. Zdejší neutrální starty jsou každý den a po oficiálním startu začíná doslova čtyřdenní festival bolesti. Počasí přálo, nesněžilo a nebylo ani nějak šílené horko, doslova tak akorát. V cíli první etapy jsem bral 26.místo. Druhá etapa byla Giglach See, velmi náročná etapa o délce 61km s 2800 výškovými metry. V cíli z toho bylo 29.místo. Třetí byla na programu etapa Hauser Kaibling, etapa o délce 53km a s převýšením 2300 výškových, etapa je specifická svým dlouhým stoupáním na Hauser Kailblig. V mém podáni to byla nejlepší etapa ze celý Alpen Tour, jelikož jsem se držel ve velmi silné skupině, která se nadělila ve stoupání a v cíli jsem bral 26.místo. Den čtvrtý a v mém podání den největšího trápení, časovka na Planai o délce 14km s převýšení 1300 výškových metrů. Vůbec mi časovka nesedla a protrápil jsem se až do cíle. Obsadil jsem 33.místo a v celkovém pořadí jsem bral za 28.místo 7 UCI bodů.

V sobotu 16. června se jel v Beskydech závod Bike Valachy, na velmi krátke trati se sešla slušná konkurence a od startu bylo velmi vysoké tempo. V nejtěžším stoupání se čelní skupina rozdělila na dvojičky a já zůstal osamocen na pátém místě. Nepodařilo se mi smazat náskok dvojice přede mnou a v druhém okruhu na větru jsem jel stále sám za své. V cíli z toho bylo 5.místo, tak alespoň dobry trénink intenzity.

Další týden jsem od pátku do neděle byl společně s Kilpi Racing Team fotit v Rakouském Nassfeldu, tréninku jsem moc nedal ale zato jsem poznal skvělou partu lidí a odpočinul jsem si na horách. Myslím že fotky mluví za vše.

V úterý před Drásalem přiletěl ze Sardinie Alberto Olla a tak jsme se společně připravovali na sobotní závod. Počasí nebylo nic extra, poměrně chladno a deštivo. Chtěli jsme si projet alespoň nějakou část závodu, nakonec jsme právě pro nepřízeň počasí trénovali pouze v okolí Brušperka.

Sobotní ranní start to není nic pro mne, již v 7:30 start závodu, z domu jsme vyráželi již v pět. Snažil jsem se držet v první skupině což se mi dařilo, po prvním stoupání byla na čele tak 15 členná skupina. Jenže na konci prvního sjezdu na široké cestě chvilka nepozornosti a pád z vlastní blbosti mne z této skupiny vyřazuje a začíná má sollo jízda. Celý závod bez větší krize, ale dopředu to ve větru moc už nešlo a v cíli z toho bylo 11.místo. V kategorii UCI jsem byl desátý a připsal jsem si 32 bodů do rankingu XCM Series a možnost startu na MS v XCM. Alberto v barvách Kilpi Racing Team obsadil 32.místo a 16.místo v Elite, vyzkoušel týmový dres CORRIDOR a kalhoty CORSA doplněné o ponožky a brýle Mori. Byl velmi spokojen jak s krásným závodem, tak překvapen kvalitou těchto produktů. Trasa A měřila 120km a měla převýšení 3800 metrů, což jsou hodně zajímavá čísla.

Do odletu Albertovi nezbylo moc času a tak už v neděli jsme úřadovali v Beskydech na trailech v okolí Bílého Kříže, kde je skvěle ježdění. Zajeli jsme okouknout také bikepark na Bíle. Program byl nabitý a Alberto dále testoval produkty Kilpi, tentokrát můj oblíbený dres CHASER doplněný o kalhoty RIDER. Počasí se nám trošičku vylepšilo ale na italské poměry zde byla stále zima. Beskydské kopce nás dokázaly zahřát i v regeneračním tempu.

Pondělí bylo v režii nejvyšší hory Beskyd. Z Gruně hřebenem a krásným kořenovým trailem na Visalaje a pak dále až na vrchol Lysé hory. Sjezd jsem zvolil asi to nej, co zde jde. To je žlutá značka k přehradě Šance. Vrchní pasáž na Kobylanku je velmi náročná a ruce zde dostávají zabrat. Na Kobylance chvíli stojíme a bavíme se, že by to bylo dobré na enduro a oči mu září radosti z krásného sjezdu, to netuší, že je teprve tak v jedné třetině. Zbývající část už není tak náročná, ale stále vyžaduje plnou koncentraci a není rozhodně zadarmo. Od přehrady Šance už se jen volně vyjíždíme domů. Den vyšel na jedničku.

V den odletu jsme projeli traily v Poodří a pak už jen zabalili kolo a byl srandy konec. Alberto odletěl domů a já se vrátil trénovat do Beskyd. No srandy konec nebyl úplně doslova, ale už tady makám sám. Při večerním tréninku na Lysé potkávám nějakého střeleného běžce s velkým báglem, kdo jiný by to mohl byt než Tomáš Matera, prohodíme pár slov a každý se vydaváme na vrchol jinou cestou. Na vrcholku už je krásný západ slunce a já přijíždím a Tomáš zrovna startuje, opravdu nádhera. Prostě to tady máme v těch Beskydech fajné a pěkné.